Odpovědnost za nedbalost vzniká

i při hlasování většinovým způsobem, když se úřední osoby neřídí právními předpisy a normami (zákonné povinnosti a pravomoci) při správě cizího (obecního) majetku, které nadřídili zájmům cizích subjektů nad zájmy obce a občanů, což lez považovat za společensky škodlivé.

Trestní zákoník přece zná trestní odpovědnost,

dle §13 odst. 2) 1, kde stačí zavinění nedbalostní, což je stanoveno v §16  2 trestního zákoníku a také je toto uvedené v právních názorech, které jsou přece závazné, pro všechny orgány a osoby, dle článku 92 odst. 2) Ústavy ČR 3, tedy i pro orgány činné v trestním řízení v Bruntále a Ostravě, dle §12 odst. 1) trestního řádu 4, viz Rozsudek NS sp. zn. 5 Tdo 827/2012 ze dne 19. 12. 2012 5, jehož judikaturní význam byl podtržen schválením trestním kolegiem tohoto soudu s publikací pod č. 2/2014 Sb., k trestní odpovědnosti v obecní samosprávě.

Níže zde uvedeme odkazy, které jsme vždy předávali orgánům činným v trestním řízení s požadavkem, aby vždy šetřili zavinění ve formě nedbalostního, při možném vzniku trestní odpovědnosti u úředních osob v obecní územní samosprávě, ale tyto orgány tyto naše odkazy na zákony a závazné právní názory (judikatury) k této formě šetření, vždy odmítli a vždy vše šetřili nesmyslně, asi účelově, jako úmyslné jednání, s jasným záměrem, protože úmysl nikdy nelze prokázat při systému stanovenému zákonnému rozhodování, v orgánech obce, dle zákona o obcích, v návaznosti na zvláštní zákony (zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, zákona č. 89/2000 Sb., občanský zákoník, či zákona o veřejných zakázkách aj.) 

Podání byly vždy směřovaná na prošetření trestní odpovědnosti u úředních osob 6, v návaznosti na skutečnost, že zacházejí s veřejnými finančními prostředky v územní samosprávě, dle zákona o rozpočtových pravidlech. A každé takové jednání v rozporu se zákonnými normami a procedurami se musí pokládat za společensky škodlivé, protože se u nich předpokládá zákona o obcích a jiných zvláštních zákonných předpisů, viz Rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 11 Tdo 454/2011 nebo Roz­sudku NS, sp. zn. 8 Tdo 1131/2011 6, protože porušování zákonných norem a procedur odporuje složenému slibu zastupitele 7, řídit se zákony a Ústavou ČR, tj. zákonem č. 128/2000 Sb., o obcích a jiných zvláštních zákonů, jako zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v návaznosti na v rozsudek NS, sp. zn. 25 Cdo 1319/2004 8. A tyto všechny zákony zde uváděné, přece těmto úředním osobám, jasně vymezily povinnosti, pravomoci a odpovědnost.

V našich podáních jsme vždy MARNĚ apelovali, aby šetření orgánů činných v trestním řízení probíhalo pro nedbalostní jednání, v návaznosti na skutečnost, že §16 zákona č. 40/2009 Sb., trestním zákoníku 2, je popsaná nedbalostní jednání a také hrubé nedbalostní jednání. Ale Policie ČR vždy šetřila NESMYSLNĚ ÚMYSL!!! My jsme to vždy brali jako jejich ZÁMĚR, aby to mohli zamést pod koberec! Jak jinak vysvětlit takové jednání těchto orgánů, když kašlou na zákony, judikatury, judikáty, Analýza NSZ, které odkazují šetřit, v těchto záležitostech – při většinovém rozhodování, pro nedbalost!

Dále jsme vycházeli ze skutečností, že od 01. 01. 2014 je v platnosti je zákon č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník (NOZ), kde je uvedený §2911, ve znění: „Způsobí-li škůdce poškozenému škodu porušením zákonné povinnosti, má se za to, že škodu zavinil z nedbalosti.“ a také §159 odst. 1) 9, který hovoří, že ten, kdo není schopen vykonávat funkci člena voleného orgánu s potřebnými znalostmi a pečlivostí, v našem případě obce, čímž není schopen péče řádného hospodáře a nevyvodí z toho pro sebe důsledky, tak koná nedbale, a že existují judikáty, judikatury v rozsudcích NS, sp. zn. 5 Tdo 316/2015 6, k hlasování v rozporu se zákonem a v rozporu s majetkovými zájmy obce v kolektivních orgánech obce o hospodaření s majetkem obce, kdy se zpravidla vylučuje úmyslné zavinění, avšak přichází zavinění ve formě nedbalosti nebo hrubé nedbalosti, srov. též rozsudek NS, sp. zn. 5 Tdo 848/2010 6, ke spoléhání se laických osob na právní rady advokáta jako osoby práva znalé, ze kterých by mohly usuzovat na nesprávnost takových rad, nelze u nich zpravidla dovodit úmyslné zavinění.

Ve zde zmiňované Analýze Nejvyšší státní zastupitelství (NSZ) pod č. j. 4 NZN 603/2014, aktualizovanou pod č. j. 4 NZN 603/2016 10, která by měla sloužit především jako materiál pro všechny státní zástupce, jsou odkazy na judikatury, což jsou závazné právní názory pro všechny orgány a osoby, dle článku 92 odst. 2) Ústavy ČR, na trestníodpovědnost u úředních osob ve volených orgánech územních samosprávných celků.

K trestné činnosti spáchané při výkonu funkce starostky (stěžovatelky) odmítl Ústavní soud, pod sp. zn. II. ÚS 3454/15 11, stížnost proti rozhodnutí NS, sp. zn. 5 Tdo 492/2015, jako návrh zjevně neopodstatněnou, s odkazem na rozhodování se znalosti a opatrnosti, což je popsáno v §16 odst. 2) trestního zákoníku 2, týkající se hrubé nedbalosti.

Proč orgány činné v trestním řízení v Bruntále a v Ostravě odmítaly šetřit formu zavinění nedbalostí, vniklé v důsledku trestní odpovědnosti za konání úředních osob, jak jsme požadovali v našich podáních?????

Proč tyto orgány činné v trestním řízení v Bruntále a v Ostravě kryjí takovou trestní činnost, protože to se nemůže slučovat s jejími uvedenými povinnostmi, rozsahem, působnosti a účelům, uvedených v trestním řádu, v trestním zákoníku, či v zákoně o státním zastupitelství?????

1 §13 odst. 2 trestního zákoníku „K trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti.“

2 §16 odst. 1 písm. a trestního zákoníku „Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí.“

2 §16 odst. 1 písm. b trestního zákoníku „Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.“

2 §16 odst. 2 trestního zákoníku „Trestný čin je spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem.“

3 článek 89 odst. 2 Ústavy ČR „Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.“

4 §12 odst. 1 trestního řádu „Orgány činnými v trestním řízení se rozumějí soud, státní zástupce a policejní orgán.“

5 Co je v krátkosti uvedeno v rozsudku NS, sp. zn. 5 Tdo 827/2012: Ke schválení prodeje předmětných pozemků se totiž vyžadoval souhlas nadpoloviční většiny všech členů zastupitelstva obce (§ 87 zákona o obcích), takže všichni členové zastupitelstva představující tuto většinu, bylo-li jí dosaženo, se bezprostředně podíleli na přijetí takového rozhodnutí zastupitelstva obce, přičemž každý z nich měl stejný hlas. Proto i trestní odpovědnost za schválení a důsledky rozhodnutí přijatého zmíněnou většinou, pokud bylo učiněno v rozporu s povinností členů zastupitelstva obce řádně spravovat majetek obce (§ 38 a násl. zákona o obcích), mohou nést všichni obvinění, kteří hlasovali pro schválení určitého rozhodnutí, jímž byla způsobena škoda na majetku obce. V žádném případě zde nejde o nějakou kolektivní odpovědnost, protože je zřejmé, jak každý z obviněných hlasoval, přičemž bez souhlasného vyjádření všech obviněných by nemohlo být dosaženo potřebné většiny pro přijetí schváleného rozhodnutí. Shora zdůrazněný význam rozhodování obviněných o prodeji nemovitého majetku obce a jejich postavení jako členů zastupitelstva obce pak odůvodňují i úvahu o tom, že pokud porušili povinnost řádně opatrovat nebo spravovat majetek obce (§ 85 zákona o obcích), jde o důležitou povinnost ve smyslu § 255a odst. 1 tr. zák., resp. nyní § 221 odst. 1 tr. zákoníku.

Pokud jde o zavinění u trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 221 odst. 1 tr. zákoníku, tento čin může být spáchán z vědomé [§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] i nevědomé nedbalosti [§ 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], ovšem v obou případech se vyžaduje vyšší intenzita v podobě hrubé nedbalosti. Podle legální definice je trestný čin spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákoníkem. Nejde tedy o žádnou další, zvláštní formu nedbalosti, ale jen o její vyšší intenzitu požadovanou z důvodu, aby se zabránilo nadměrnému uplatňování trestní represe v méně závažných případech. Otázku, jestli přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o jeho zřejmé bezohlednosti k zájmům chráněným ustanovením § 221 tr. zákoníku, bude třeba posuzovat podle individuálních okolností každého konkrétního případu, přičemž může záležet i na tom, v jakém postavení pachatel jednal, jaké okolnosti mu byly známy, jakou povinnost k opatrování nebo správě cizího majetku měl, jakým způsobem a z jakých důvodů ji porušil atd. V tomto směru může mít význam vše, co bylo shora uvedeno ohledně vědomé nedbalosti obviněných, důležitosti jejich povinnosti, kterou měli porušit, a co charakterizuje zároveň i intenzitu zavinění obviněných a potřebnou míru opatrnosti, kterou byli povinni v daném případě vynaložit.

Navíc, nad rámec podaného dovolání, považuje Nejvyšší soud za nevhodné, pokud učinil soud prvního stupně citované meritorní rozhodnutí jen na podkladě spisového materiálu, aniž provedl důkazy v hlavním líčení a umožnil v něm účast a uplatnění případné důkazní aktivity všem obviněným i státnímu zástupci. V dané trestní věci totiž závažnost skutkového závěru o tom, zda obvinění jednali z hlediska zavinění z vědomé nedbalosti a zda byla tato nedbalost hrubá, vyžadovala zhodnocení důkazů až po jejich provedení mimo jiné podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v hlavním líčení

6 Odkaz na soubor: ÚŘEDNÍ OSOBY (viz. Zákonné normy – 5)

7 Odkaz na soubor: ÚVOD – 1.

8 Co je v krátkosti uvedeno v rozsudku NS, sp. zn. 25 Cdo 1319/2004, v návaznosti na občanský zákoník: NS došel k závěru, že za škodu způsobenou zastupitelem, radním či starostou se použijí obecná pravidla odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku (nyní zákon č. 89/2012 Sb.).Výkon funkce člena zastupitelstva či radního je veřejnou funkcí (§ 70 zákona o obcích), nevztahují se tedy na ně obecná pravidla odpovědnosti za škodu podle zákoníku práce.

To v praxi znamená, že člen zastupitelstva, radní či starosta, bude odpovědný za škodu, kterou způsobí obci úmyslným či nedbalostním porušením povinnosti. Soukromoprávní odpovědnost zastupitele za hlasování je naprosto výjimečná, protože zastupitel je povinen hlasovat podle svého vědomí a svědomí a obec po něm nemůže soudně vymáhat, aby hlasovat určitým způsobem (s výjimkou zjevných excesů, viz výše). Navíc je absurdní, že by většina v zastupitelstvu schválila určité rozhodnutí a poté odhlasovala podání žaloby proti sobě samé (může to být nicméně aktuální po volbách při změně politického vedení obce).

9 §159 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, „Kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Má se za to, že jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře schopen, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe důsledky.“

10 Odkaz na soubor: ANALÝZA (viz zákonné normy – 2.1.)

11 Co je v krátkosti uvedeno v nálezu ÚS, sp. zn. II. ÚS 3454/15: „Nejvyšší soud v této souvislosti zdůraznil, že stěžovatelka vystupovala jako starostkatéto obce v postavení veřejného činitele (§ 89 odst. 9 trestního zákona) a byla povinna znát obsah svých pravomocí vyplývajících především ze zákona o obcích a dodržovat je ve své činnosti. Stěžovatelka však zneužila postavení veřejného činitele k prosazení osobních zájmů bez ohledu na majetkové zájmy obce, které měla naopak chránit, takže si počínala nehospodárně ke škodě této veřejnoprávní korporace. 

Stěžovatelka se neztotožňovala mj. se závěrem obecných soudů, že skutková zjištění v posuzované věci svědčí o jejím zavinění ve formě přímého úmyslu, pokud jde o trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona 1961 a zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 trestního zákona 1961 a ve formě nepřímého úmyslu, pokud jde o trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 trestního zákona 1961. Stěžovatelka byla přesvědčena, že je dána absence volní složky úmyslu – chybí vůle chtít způsobit následek a není dáno ani srozumění s jeho způsobením. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí Ústavního soudu lze vyjmout následující pasáž: „…Ústavní soud neshledal v namítaném postupu soudů pochybení, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky, s nimiž se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí již náležitě vypořádaly, zejména podrobně popsaly, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že skutková zjištění v posuzované trestní věci svědčí o zavinění stěžovatelky ve formě přímého úmyslu ve vztahu k trestným činům zneužívání pravomoci veřejného činitele a zpronevěry, a ve formě nepřímého ve vztahu k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, když zmíněná forma zavinění vyplynula zejména z charakteru a způsobu jednání stěžovatelky popsané ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a z okolností, za nichž k němu došlo.

Právní úkony, které se týkaly především uznání uplatněných majetkových nároků zhotovitele díla, přitom dle Nejvyššího soudu nevyžadovaly žádné zvláštní odborné znalosti a jejich nevýhodnost pro obec musela být stěžovatelce zřejmá, pokud by jednala i jen s běžnou péčí a opatrností.

Soud prvního stupně provedl všechny potřebné důkazy, vytvořil si dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a provedené důkazy následně hodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 trestného řádu. Se zjištěným skutkovým stavem se zcela ztotožnil také odvolací soud. Závěry, k nimž tyto soudy dospěly a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, považuje Ústavní soud za logické a ucelené v takové míře, která umožňuje závěr o vině stěžovatelky. 

Současně Ústavní soud dodává, že jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.“